O tom, že Servisbal je firmou pokrokovou a nikoliv udržovací, jsem se již přesvědčil mnohokrát. Naposledy mě v tom utvrdila série školení pro zaměstnance, která zde probíhala v průběhu března.

Školit zaměstnance výroby tak, aby věděli, co a jak vyrábět, to asi dělají všude. Školení v  Servisbalu jsou jiná. Účastní se jich i zaměstnanci “z kanclu”,  markeťáci,  obchoďáci, zkrátka ti, které by většina šéfů na žádné technické školení neposlala a ještě si mnula ruce nad ušetřenými náklady.

skoleni1

icon_ctverec2  Odborníci vychovávají odborníky

Školení jsou zde jiná i osobou školitelky.  Paní inženýrka Jana Žižková totiž rozhodně není nějaká akademická teoretička. Ano, učila – a to dokonce celých 25 let. Celou tu dobu ale trendy v obalových technologiích sleduje také z pozice novinářky na volné noze – publikuje snad ve všech oborových periodicích. Aby toho nebylo málo, radí firmám, jaké stroje pořídit a jak s nimi pak zacházet, školí jejich zaměstnance a obráží obalové veletrhy. Na veletrhu prý jen stěží najdete vystavovatele, který by se s ní už dávno neznal. Uf, vyčerpávající výčet. Ale teď už pojďme zpátky do Servisbalu.

skoleni2

icon_ctverec2  Nejen teorie

Tam jsem se totiž na jedno ze školení dorazil podívat. Abych nasál atmosféru a viděl, o co jde. Byl pátek, skoro pět odpoledne, začátek jara.

Uvařili mi kávu (dobrou) a uvedli mě do zasedačky, kde bylo právě v plném proudu školení o výrobě obalů. Sednul jsem si a pak už jsem jen koukal. Na to, jak všichni dávají pozor a nikdo neodbíhá myšlenkami k víkendu. Na to, kolik všemožných materiálů, animací, videí a nákresů má paní inženýrka připravených. A taky na to, jak hodiny vede interaktivně a snaží se, aby byla pro zaměstnance pochopitelná a přínosná. K tomu občas nějaký ten vtípek pro oživení. Takhle nějak asi vypadá čtvrt století praxe.

skoleni3

icon_ctverec2  Co se vlastně školí

Školení skončilo. Už předtím jsem byl instruován, že paní inženýrka nebude mít náladu na delší rozhovory, že prý školí druhý den v kuse a čeká ji dlouhá cesta domů. Prý že to třeba můžeme nechat na jindy. O tom ale nechtěla ani slyšet.

Jedním dechem dodala, že právě zde je vidět, v čem je Sevisbal napřed – jde cestou vizí. Jiné firmy totiž buď školí málo, neškolí vůbec, nebo začnou školit, až když si pořídí mašinu za mnoho milionů a pak zjistí, že jim vlastně k ničemu není.

Postupně jsme se dostali i k tomu, o čem všem se školí. Prý o základních zpracovatelských postupech ve výrobě obalů, o samotné výrobě, o pomocných obalových prvcích ve výrobě lepenkových obalů. Pro fajnšmekry bylo k dispozici i specializované školení v konstrukčním programu CAD.

Pak také k tomu, co je vůbec cílem školení. Na vlastní oči jsem totiž viděl, jak širokou materii se snaží obsáhnout. “Chci poskytnout všem pevné základy. Aby věděli, o čem se vůbec mluví, aby znali aktuální trendy. Na školách se tohle učí klidně celý rok, tam je ten prostor větší. Tady bylo cílem odpřednášet něco, na čem můžeme v budoucnu stavět.”

Řeč padla i na studenty, kteří se právě na obalové technologie specializují. Prý je má všechny strašně ráda a ke všem má blízko. Neměl jsem jí to nejmenší problém uvěřit.  Několik bývalých studentů  totiž právě v Servisbalu pracuje. A i kdyby nepracovali, je prý jejich uplatnitelnost na trhu práce perfektní. Poptávka po konstruktérech, vývojářích a technicích roste a růst dále bude. To jen tak pro inspiraci.

Pak jsem se zeptal, jak se má. Dobře. Školilo se jí tu hezky, zaměstnanci reagovali a firemní kultura společnosti jí byla ohromně příjemná. Už teď doufá, že se brzy zase vrátí. Moje poslední otázka –  jak si paní inženýrka myslí, že se zaměstnancům školení líbilo – se setkala s mírným úsměvem. Kromě něj skromně odpověděla, že na to mi lépe odpoví sami zaměstnanci, ať se zeptám jich. To jsem tedy udělal.

Pak už byl čas končit. Podali jsme si ruce a každý se vydali svou cestou. A jaká bude další jízda Servisbalu? To nevím. Ale s takovými odborníky po boku se problémů na trati obávat nemusejí.

Daniel Rufer (externí reportér)